Francouzští screameři MY OWN PRIVATE ALASKA jsou perfektním příkladem toho, že lze produkovat typicky kytarovou hudbu bez jediné kytary. Jejich velmi zdařilé EP se stalo kultovním počinem na scéně a já nedočkavě přešlapoval ve frontě na plnohodnotnou albovku. Pravda, jméno producenta Rosse Robinsona mě trochu zaskočilo, ale konec konců... proč ne? S tím, co trojka muzikantů dokázala v minulosti bez velké produkce, to se zkušeným profíkem (který byl spolustrůjcem vzestupu kapel jako KORN, SEPULTURA nebo SLIPKNOT) v křesle producenta bude muset být naprosto výjimečné. Určitě je zaděláno na revoluci! Plesk, máš to tady a poslouchej! Mlsně pouštím přehrávač. Posvátná chvíle nastává. První poslech. První noty. Spojení MOPA a světového producenta. Ale, co to? Co to je? To přece není možné. Kde je to nacucané srdce, které v dlaních dříve Frantíci ždímali jako matka ždímá mýdlem nasáklou houbu na své ratolesti. Nikde ho neslyším, nevnímám, necítím. Jako by bylo v igelitovém sáčku. Emoce tohoto uskupení zmizely pod plastovým pozlátkem řemeslně dokonale opracovaného výrobku.

Co na tom, že zvuk je o dost lepší než kdykoliv jindy, co na tom, že se na albu doslova kouzlí s vícehlasy. Co na tom, že po produkční stránce je vše vypulírové, načinčané a to hlavně v oblasti vokálu, který na albu zabíjí to nejsilnější, co MOPA dokázali nabídnout. Emoce. Pevně doufám, že ruce Rosse Robinsona nepronikly do živé prezentace kapely a jejich blízká zastávka v ČR bude mít vše, čím se mohli Frantíci pochlubit v minulosti.

Byl bych však nerad, aby recenze vyzněla v neprospěch kapely. MOPA na albu „Amen“ – to je stále geniální spojení bicí soupravy, klavíru a afektovaného řvaného vokálního projevu. Jen mi na této nahrávce připadá, že celý materiál někdo vzal a protáhl ho numetalovým filtrem, který řvaní zabalil do vyumělkovaného sténání a vzdechů. Vytratila se undergroundová syrovost a nahradila ji líbivost. Věřím, že se najde opravdu mnoho lidí, kterým se to bude líbit, já k nim však bohužel nepatřím. I tak ale na albu musím ocenit několik opravdu povedených míst, kde je plastový numetalový obal protržen a emoce přes tržné rány proudí na svět.

Jedním z největších průšvihů celého alba je cover tradiční folkové americké písně „Where Did You Sleep Last Night“, kterou zpopularizovala NIRVANA. Nápad udělat skladbu jen s klavírem, bicími a křikem je sám o sobě výtečný, ale jeho realizaci zabíjí teatrálně položený vokál, který postrádá jakoukoliv známku uvěřitelnosti. Nová  MOPA je pro mne mírným zklamáním, nenatočili však špatnou desku. Jen jsem měl jiná a mnohem větší očekávání a do těch se současný materiál netrefil. Viníkem je paradoxně vstup kapely do „vyššího levelu“, který ji v mých uších nesluší. I tak se však nevyhnu poměrně vysokému hodnocení, protože i přes to všechno, co bylo řečeno, tato deska si ho zaslouží.